Do areálu přijíždím úderem deváté. V tu chvíli právě zažehla svůj set americká doomová stálice EVOKEN. Jejich koncert otevírá skladba „An Extrinsic Divide“ z aktuálního alba „Atra Mors“ a krom jediného rychlejšího intermezza kolébá přítomné v hypnotických pomalých tempech. Naflangerované kytarové melodie se opírají do hutných stěn a dávají setu EVOKEN houpavý charakter. Ze zvuku vystupují pro kapelu charakteristické synthy, jež dotvářejí jejich osobitou směs zvuku.

Už při EVOKEN si na letošním OBSCENE EXTREME všímám jedné věci. Sound je mnohem silnější a čitelnější než minulý ročník. Nejdříve jsem tuto skutečnost přičítal tomu, že přeci jen funeraldoomová kapela má oproti splašenému grindcorovému kabaretu trochu jiné parametry na čitelnost, ale k mému potěšení se až na pár výjimek v tomto znamení ponese i několik dalších dní.

Set pohřebáků z New Jersey je skvělý jak hudebně tak i zvukově, ale o něco slabší přímo na pódiu. Kapela na mě působí trochu zabržděně a toporně. Občas se schovává za dřevní gesta a pózy. ESOTERIC, kteří nastupují po nich, jsou přesným opakem. Přirození a syroví. Jako kdyby přijel buldozer.

Už když se na scéně objevila přední postava této funerální pětihlavé saně, bylo cítit ve vzduchu něco zvláštního. Gregu Chandlerovi visí na krku třetí kytara a kolem temena hlavy, které se vyznačuje velmi prořídlým čírem, má připevněný mikrofon. S další kytarou přichází Jim Nolan, jehož dolní čelist zdobí mnohacentimetrový výrazný trojzubec. Další výraznou personou je baskytarista Mark Bodossian, jehož bizarně postavená šestistrunka dokáže rozechvět vnitřnosti i daleko od pódia. ESOTERIC ještě nehrábli do strun a trutnovské publikum již bylo zalito charismatem, který EVOKEN citelně chyběl.

I první skladba dává tušit, že se následující hodinu bude dít něco velkého. Pestrá paleta, kde se rychlost mění od toho nejpomalejšího bláta, přes hlukové stěny až k šlapavým intervalům, které ojediněle zrychlují až k dvojšlapkovým kanonádám. Nádhera! Pohled na Grega je přitom děsivý. Uprostřed hlavy několik jemných pramínků vlasů, vzadu sepnutých a v obličeji měnící se pekelné výrazy, jako by se do jeho tělesné schránky postupně inkarnovali všichni démoni inferna. Jeho vokál se táhne jako vazelína a přitom zní velmi vysušeně. Jako by se zvedal mohutný vítr a metal vám do obličeje saharský písek. Koncert pohřebních vládců z Birminghamu byl jedním slovem vynikající. ESOTERIC nastoupili a bez nějakých velkých gest rozjezdili Trutnovský areál svým chorobně pomalým parním válcem. 

Během prvních dvou kapel mi neuniká jedna zajímavá věc. Na pódium, dle obscínské tradice lezou stagediveři. Dva nebo tři, ale stále opakovaně. Průšvih je, že z pohupujících se doomařů je nikdo nechytá. Někteří v prvních řadách vypadají, že vůbec neví, o co jde. Výsledkem je v pravidelných intervalech opakující se situace, kdy se tito funeraldoomoví sebevražedníci vždy rozbijí o zem. Nevím, jestli to bylo tou pochmurnou hudbou nebo čím, ale ani jednoho z nich to neodradilo, aby tam vylezli zas a zas, aby si vyzkoušeli, jaké je to třísknout sebou do směsi šutrů, betonu a bláta.

Okapucované bratrstvo z Finska to pak mělo velmi složité. Nebyli zdaleka tak epičtí a atmosféričtí co se hudby týče a pódiové vystupování jakoby zamrzlo někde v půli cesty. HOODED MENANCE zněli, jakoby se třikrát zpomalila nějaká průměrná thrashová kapela. Pochmurné intro, plné podivných kostelních zvuků a skřípotů, tak bylo asi tím nejzajímavějším, čím na mě tato čtyřka zapůsobila. Po nich pivo a spát…

Na druhý den se začíná ve dvě. SMASHING DUMPLINGS jsem viděl na pódiích severočeských klubů několikrát a vlastně mě nikdy nebavili. Na OBSCENE EXTREME však pro mnoho věcí fungují zcela jiná pravidla. Před jejich setem bylo cítit, že první grindová kapela letošního ročníku bude mít opravdu silnou podporu. A taky měla - kotel, ve kterém padly za oběť první masky a doplňky. Velkou škodou byla rozšlapaná penisová tykadla jednoho Obscínského dildo-emzáka. První skladba věnovaná Čurbymu k narozeninám „Tofu knedlík“, následovaná dalšími grindovými knedlíky z menu této gastro sebranky. Vzhledem k tomu, že jsou dnes první kapela a že to byla čistokrevná zábava, mají Knedlíci se svým hopsa-hopsa-grindem palec nahoru.

Obscínské žezlo je předáno v dalším setu do Itálie. Mladíci APE UNIT kormidlem otáčejí do vod  powerviolance, ale vtipem nezaostávají. Na scénu padají první nafukovací předměty, například kruh nebo baseballová pálka. Vokalista si některé z nich bere, nasazuje na hlavu, šroubuje si je na rozkrok a dělá další skopičinky. Na závěr je tu hitovka „Drop Death“ z roku 1994 od kultovních SIEGE.

Žánrová i povětrnostní změna přichází s MÖRKHIMMEL. Nad Bojištěm se stáhly mraky a začalo lejt přesně ve chvíli, kdy kluci hrábli do strun. Starý death metal a nový crust pohromadě prohnaný hodně nevětranou kryptou. Viděl jsem je několikrát v klubu a musím říci, že na Obscene jsem měl možnost zažít vystoupení, které předčilo vše před tím. Sice těsně před pódiem je díky dešti jen několik desítek vytrvalců, ve stanu na kopci se jich tlačí několik stovek. Déšť a pochmourná obloha dává jejich hudbě specifické odstíny, všechno do sebe konečně zapadá. Slávek řádí jako hnijící shrbená zombie ze starého hororu. Konečně jsou z MÖRKHIMMEL jiskry, které i přes vysokou vlhkost v éteru mají tendenci zapalovat ostatní.

Déšť pokračuje i při následujících GRAVEYARD. MÖRKHIMMEL také nebyli nijak rychlí, ale bavili mě a měli osobité kouzlo. Toto je nuda, ve které se míchají pokusy o švédskou deathmetalovou škola a doomová dřevnost.

Oproti GRAVEYARD působí pražsko-velkomoravské trio PERFECITIZEN jako tajfun. Olda na pódiu úřaduje s obrovským nasazením, ale i přes něj je zoufale vidět největší neduh kapely. Tím je absence baskytary. I přes všechno to skotačení je pódium příliš velké a hlavně citelně chybí basové frekvence. Jinak vše ostatní v tomto death-grindovém spolku funguje na jedničku.

Polskou ANTIGAMU jsem viděl před mnoha lety na pražské sedmičce. Tenkrát bez basy. Nyní basáka přivezli a po trochu éterickém intru se při první písničce zapájí dva vokalisté. Vlastně z celé sestavy z posledního koncertu poznávám jen kytaristu Sebastiana, jinak ANTIGAMA hraje v kompletně pozměněném kabátci. I s novými lidmi jim to šlape obdivuhodně. Technická smršť rytmů, sypanic s častými žánrovými výlety na jiné planety řeže přímo do živého.

S následujícími mladíky CHAPEL OF DISEASE se vracíme v čase. Minimálně do konce osmdesátých let minulého století. Místy mi přijde, že si dlouhonozí kytaristé pletou pódium s módním molem. Místo tlumení strun se soustředí na frajerské pózování a na konci mě pobaví špatně zahraným hysterickým záchvatem zuřivosti, ve kterém se na oko rozezlená mánička snaží házet po pódiu kytarou, ve snaze ji rockersky rozbít, ovšem s co nejmenším počtem šrámů. Nedotažené divadlo, které mi vykouzlilo úsměv na rtech.

Když si odmyslím pár instrumentálních chyb, které padly za oběť machrování, musím konstatovat, že kapela potvrdila staré pravidlo. Ze Švédska se úplně špatných věcí nemáme šanci na tomto festivalu dočkat.

USURPRESS pokračují v přehlídce oldschoolu. Tentokrát tu máme death metal ředěný d-beatovou kyselinou. Mně osobně jejich set trochu nudí, a tak se vracím, až žlutý kříž na modrém poli nahradí javorový list a sním nejlepší set celého festivalu. Co bych vám povídal? FUCK THE FACTS je moje srdcovka a byl jsem zvědav, jak si tato klubová jednička poradí s velkou festivalovou scénou.

Před koncertem jsem si stihnul všimnout, že zpěvačka Mel svoji čajovou závislostí nakazila zbytek kapely, a tak i basák Marc srká zelený čajík z termosky. Po pomalém začátku začíná grindový kolotoč, který představuje skladby z nového EP „Amer“ a vrací se i k minulému albu „Die Miserable“ i dva roky starému EP. Některé pasáže válcují jako NEUROSIS, jiné odkazují na technické brutal deathmetalové profesorství a jiné brousí do chytlavých sólových melodií. Drobounká Melanie se zabydluje mezi odposlechy. Nakročená vypadá ještě menší, ale její hlas o sobě dává vědět. Jedním slovem velkoparáda a pro mě nejsilnější set dne.

Po setu FUCK THE FACTS jdu doplnit energii do Kafe Kafka, pojíst a ke scéně se vracím, v době, kdy FLESHLESS slézají z pódia a střídají se s další domácí legendou - AHUMADO GRANUJO. Už když se vracím ke scéně je vidno, že set AHUMADA bude po všech stránkách vydařený. Do areálu míří přímo rej různých veselých masek, které mám možnost později vidět v akci pod scénou. O hudbu tohoto řádícího grindového zombíka, který se před nedávnem vrátil ze záhrobí, moc nejde. Alespoň z mého pohledu. Důležitá jsou taneční intra, která z elektroniky vrůstají do grindových veselic a atmosféra opileckého chaosu. AHUMADO je chvíle, kdy si dáte tripa na centrifuze. Ochranka má plné ruce práce, stagecamping se proměnil ve sport. Často na kapelu přes les lidí není ani vidět. Atmosféra parádní a co víc si od AHUMADA GRANUJA přát?

Před DESECRATION je trochu zvláštní intro, u kterého jsem prošvihl začátek, takže moc nevím, o co se vlastně jednalo. V každém případě se na scéně objevil naháč v pitoreskním klóbrcu, který si sednul na bobek, vyšpulil prdel a zdálo se, že tlačí. Ale nic nevytlačil, a tak se za aplaudování první řady odklidil zpět do zákulisí. Poté na scénu vtrhlo trio brutal deathmetalových veteránů z Walesu a z lidí lítaly třísky.

Obloha ztrácí blankytně modrou a nasává syté odstíny. Co to ve čtvrtek znamená? Na pódium lezou králové obhroublého rock’n’rollu. MALIGNANT TUMOR jsou tu! A jízda to tedy byla pánové! Ten večer měli rozhodně největší kotel. V arzenálu, kterým ostravští veteráni likvidovali bojiště, byly všechny nezbytné hitovky z nové „Overdose and Overdrive“ a zlatý hřeb ve formě „Earthshakeru“ a závěrečné nesmrtelné „Saddam Hussein Is Rock ’n’ Roll“.  Od fanynky dostali ostravští umělci během setu růže, Šimek s jednou z nich v ústech dokonce odehrál téměř celou skladbu. Lidé lítali vzduchem jako pominutí. Ten den jednoznačně nejzábavnější set.

NEGATIVE APPROACH jsou staří sympaťáci. Veteráni hardcorové scény nechávají postavit bicí soupravu dole pod piedestalem, na kterém měly bicí soupravu všechny ostatní kapely. Ze svých postojů a zvyku hrát bez pódia mezi lidmi se snaží neuhnout ani na velké scéně. Jejich set je přehlídkou toho, že tato sbírka tatíků si s mladými v ničem nezadá. Z pódia frčí nekompromisní špinavý hardcore, který je prost zbytečného předvádění a keců. Kytarista je dokonce po celou dobu lidem zády a přesto se dolů valí energie jako téměř z žádné kapely ten den.

CRYPTOPSY ten večer ukončují. Opět změnili sestavu. S novým basákem a bez druhé kytary. Po dvouminutovém intru začíná nejtechničtější set dne, i když jsou zde malé mouchy. Pokud se hobluje, zdá se bát vše v pořádku, ale jakmile dojde na kytarová sóla, set spadne. Basa prostě v této přehlídce deathmetalové hutnoty nemůže jistit skladbu bez druhé kytary. Na jiných místech zase vyhrávky chybí. Matt McGachy ten den trhá rekord v tom, kolikrát bylo během setu použito slovo "fucking", ale na to jsem si u něho už tak nějak zvykl. Hudebně vše sedí na milimetr. Precizně zahraný masakr šlape jak hodinky ze Švýcarska. 

U Hells Show budou asi vždy výmluvnější obrázky než slova. Jen povím, že šlo o papeže vytaženého za záda a byl tam také obcující ďábel ženského pohlaví. Poté mu sám Satan nabídl mísu plnou kokainu, takže se hodně šňupalo, padlému Andělu vytaženému za ruce (samozřejmě aby obcoval s papežem) se jeden hák utrhl, tak byla i nějaká ta kapka krve. Na konci jsem zjistil, co všechno lze v genitální oblasti propíchnout a… Nevím jak to říci, ale uvědomil jsem si, že jsem vlastně konzervativní člověk absolutně bez fantazie, pokud jde o toto téma. Letošní OBSCENE EXTREME mi rozšířil obzory až za hranice toho, kde jsem je původně chtěl mít.